Navštívili jsme Arcade hry

Před několik dny jsme navštívili retro arkádovou hernu v Červeném Újezdu u Prahy.Tomu, kdo si myslí, že arkádové hry jsou nuda, blbost, pitomost, starý krávoviny (doplňte si dle potřeby) vzkážu pouze: “A ven! A už se k tomuto článku nikdy nevracej!”

Dle webových stránek herny http://www.arcadehry.cz je herna bezproblémově dostupná pražskou autobusovou MHD. Pro pražáky tedy žádný problém. My takové štěstí nemáme (v Žatci jsme rádi že jezdí městská z jednoho konce města na druhý třikrát denně ), a proto jsme se vydali na hodinu a půl trvající cestu autem. Před hernou je velké parkoviště určené i pro zdejší hrad. Přestože byla neděle, parkoviště bylo téměř prázdné. To už samo o sobě odpovídalo na mou nejpalčivějších otázek: “Kolik tam bude lidí?” Vešli jsme do velké dřevěné budovy, která více než cokoliv jiného připomínala stodolu. Jakmile si mé oči přivykly na sporé osvětlení, začal jsem se cítit jako v ráji. Tady je nuda neznámé slovo. Po zaplacení vstupného jsme se od obsluhy dozvěděli základní informace. Například je možné kdykoliv hernu opustit a opět se vrátit. To ocenili hlavně kamarádi kuřáci, kteří by se nejspíše zcvokli.

 

Prapočátky hraní

Arkádových automatů je zde přibližně 120 (dle webu, opravdu jsem neměl čas je počítat) a jsou seřazeny dle stáří. My samozřejmě začali od nejstarších. Ti z vás, kteří se chtějí cítit jako ve filmu Cesta do pravěku, si to samozřejmě mohou dát z opačného konce. Nejstarším exemplářem je stolní verze Pongu. Klasika, kterou si ale už z povinnosti musíte zkusit. Mám pocit, že by se mi doma líbil jako konferenční stůl. Jen by na něj byl zákaz cokoliv pokládat.

Máma: “Já ti na ten stolek dám vázu.”

Já: “To se ani neopovažuj ještě by se s tím něco stalo…”

Máma:” Jé, přines hadr, mě se převrhla.”

To bych vážně nechtěl zažít

Dalším v pořadí byl automat Sprint. Závody aut, černobílá grafika, dva volanty, pedály a řadící páky. Nečekal jsem, kolik srandy z toho vypadne. Aby auto jelo, muselo se správně řadit, točit volantem jako divý a ještě ke všemu si hlídat NPC auta. Po každé srážce s nimi se vaše auto stalo na okamžik neovladatelné. V tu chvíli, co jsem to okusil jsem si myslel, že se může Microsoft jít s nějakou Forzou 5 bodnout.

Asteroids, Space Invaders, Missile Command a další legendy samozřejmě nechyběly. Jedna věc mě ale velmi zaujala. Vektorové displaye. Obraz na nich se vykresloval pomocí svítících čar. V jedné z arkádovek jsem ovládal raketu a střely byly vykresleny pomocí jasně zářivého bodu. Opravdu to vypadalo jako výstřel jakési “koncentrované energie” a nádherně to dokreslovalo atmosféru. Takovéto displaye dokázaly vykreslovat pouze jednu barvu a proto si vývojáři pomáhali barevnými fóliemi. V té době to šlo, protože objekty na obrazovce se často moc nepřeskupovaly. Představte s příklad Space Invaderů. Vodorovně po display jsou pruhy fólie, každá s jinou barvou. To způsobuje že, řady invaderů mají jinou barvou jež se mění pokaždé, když se přiblíží o řádek blíže k zemi.

Displaye dokázaly vykreslovat pouze jednu barvu a proto si vývojáři pomáhali barevnými fóliemi. 

 

Vznik legend

V další části herny bylo umístěno množství závodních “simulátorů”. Vypadaly jako závodní hry na mobilech před několika lety, ale s jedním podstatným rozdílem. Hra se neovládala na mrňavých telefonních tlačítkách, ale hráč držel volant či řídítka motocyklu.

To už jsme se dostali do části, náležící blíže k současnosti. Golden axe, Sonic či Mortal Kombat a další konzolovo-arkádové předělávky. Mnohem více mě ale zaujala hra The Lost World. “Budka” do které ve dvou nalezete a ocitnete se v autě v Jurském parku. V ruce máte zbraň a střílíte dinosaury na velkém plátně před sebou. Tato hra mě pohltila. Ono když ujíždíte v jeepu před T-Rexem, musíte mu střílet na oči a hubu, a do toho ještě přebíjet namířením zbraně mimo obrazovku, to už je nářez. Hra má i neduch dnešních her, quick time eventy. Pokaždé když se něco nepovede a jeden hráč je palarizvaný dinosaurem, musí tisknout tlačítko před sebou do té doby, než ho druhý hráč zachrání. Nikdy bych ale neřekl, jak může být taková hra náročná. Ne obtížností, ale fyzicky. Horší jak hodina těláku. A to mě kámoši varovali, spocený byli, ale já se jim vysmál. Vymstilo se mi to, a dopadl jsem jako oni. Ale za ten zážitek to stálo. Hned vedle jsou dva automaty se závody motorek. To by nebylo samo o sobě až tak husté. Opak je však pravdou. Hru ovládáte natáčením torza motorky, na němž sedíte. Pokud navíc nastavíte manuální převodovku a vedle, na druhou motorku, usadíte kámoše, je úspěch zaručen. A vůbec nevadí, že se můžete předhánět jen na dvouch sobě podobných okruzích. O kousek dál byl obdobný automat, závody offroadů. Opět kámoš a manuál rovná se zábava jako hrom. Motorky ale byly o chloupek lepší.

I jednu, pro mě, “nádheru” tu mají. Dance Dance extreme. Taky jsem byl donucen si “zatancovat”. Měl jsem z toho dojem, že šílení konstruktéři vzali spoustu celkem dobrých písniček, které maximálně zprznili a následně použili. Na druhou stranu tancování samo není až tak špatné a na párty plné opilých lidí to musí stát za to. Jen škoda, že se nedávají bonusové body za improvizaci :D. Bohužel proto to není nic pro mě. Nesmím zapomenout na dva pinballové automaty. Jiná pecka než klasický pinball na Windowsech.

Neustále vám opakovali, že hudba je zbraň a místo granátů jste házeli CDéčka.

 

Skoro jako pravé

Prozatím jsme byli pouze v přízemí, další poklady se však nalézaly v prvním patře. Hned nad schody na mě vybafl Killer Instinct. Bojovky moc nemusím, ale bude na novém Xboxu. Zkusil jsem, dostal jsem, odešel jsem. To se ale podržte, dostáváme se k nejlepší části celé herny. Mnou kódově označené “automaty s gunama”. Jednoduše vysvětlím. Držíte bouchačku a střílíte nepřátele na obrazovce. A to často s kámošem, protože zbraně jsou dvě (nebo lépe, jako Rambo střílet obouruč :D). Zbraně můžou mít podobu brokovnice, kterou musíte napumpovat po každém výstřelu, či samopalu vesmírných mariňáků z Alienů. Dva automaty se ale výrazně odlišovaly. Revolution X: Aironsmith, ve kterém jste zachraňovali členy stejnojmenné kapely, neustále vám opakovali, že hudba je zbraň a místo granátů jste házeli CDéčka. Jestli je něco pitomějšího, tak sem s tím! Druhý byl ale jiné kafe. Střílečka s krycím systémem. Vždy, když jste stiskli pedál na spodku automatu, jste se vyklonili z krytu. Ale to co bylo maximálně husté byl jezdící závěr v ruce držené zbraně při každém výstřelu. Kámoš, který to jako první zkoušel, se při úvodním výstřelu nehorázně lekl. Tento automat bych řekl, že bylo to nejlepší, co jsem za celý den hrál. Škoda, že podobné věci se již dnes moc nevidí. I když uvidíme, s čím se vytasí ovladače nextgenů. Lepší vibrace budou super, ale přesto s klidem říkám, tohle netrumfnou.

Do herny jsme přijeli před polednem. Očekávali jsme, že tam budeme přibližně do čtyř hodin a pojedeme. Stalo se ale něco, co se dalo očekávat. Arkádovky nás natolik chytily, že jsme tam vydrželi až do zavíračky. Celí den jsme si pádně užili. Jen jednu radu vám dám. Nejezděte tam, jako my, v parných dnech. Herna se za celý den stihla ohřát jako trouba. Kvůli tomu jsme se byli podívat i na nedalekém hradě. Jestli se bojíte, že jsem vám všechno vytroubil a vás už při návštěvě nic nepřekvapí, můžu vás ujistit, že jsem popsal ani ne čtvrtinu toho co uvidíte. Jinak by musel být článek asi tak pětkrát delší a alespoň sedmidílný. A od toho tu nejsem. Jen nebuďte líní a zajeďte se tam podívat sami. Jak se říká: ”Lepší, než o tom jen číst, je to dělat” :D.